Linux: Crashtest souborových systémů ext2, ext3 a ReiserFS
Každý souborový systém se snaží působit univerzálně a robustně. Vytváří na běžného uživatele dojem, že je vlastně jedno, jakou má vnitřní reprezentaci dat.
Je důležité je jen to, zda se velikost objemu dat vejde na souborový systém nebo i jejich obsah? Pokusy jsem našel taková omezení, při kterých je použití celého systému těžkopádné a taková, při kterých se celý souborový systém zhroutí.
Například zkusme zapsat na souborový systém konstantní objem dat (např. 1GB) do jedné složky, vždy s jinou konzistencí - s exponenciálně narůstajícím počtem souborů oproti logaritmicky klesajícímu objemu jednotlivých souborů. Přičemž v každém testu bude celkový počet kopírovaných dat stejný, a to 1GB.
Pohled běžného uživatele
Běžnému uživateli by se mohlo zdát, že jelikož bude objem přenášených dat konstantní, bude i rychlost kopírování stejná.
Pohled programátora
Programátorovi, který už někdy něco slyšel o zřetězené paměti stejných či nestejných prvků a následné práce s velkým množstvím pointerů už asi začne být jasné, že režie, která vzniká při vytváření souboru není zcela zanedbatelná a začne cítit zradu.
Pohled zkušeného administrátora
Každému zkušenému administrátorovi pracujícímu na libovolné platformě zřejmě bude jasné, že z ničím se nepracuje tak nemotorně jako s velkým počtem malých souborů. Těžko se přenášejí, prohledávají a těžko se zjišťuje už jen jejich celková velikost zapsaných např. v nějakém adresáři. Neví proč, ale začne nabývat vnitřního pocitu, že pomalá režie není jediný problém, ale že přenosu velmi velkého počtu souborů by se nemusel souborový systém vůbec dožít.
Který souborový systém je nejlepší? Dozvíte se na kurzu.
Marián Knězek
