Můj příběh: Školím nebo vím
K počítači jsem se poprvé dostal jako šestiletý díky rodičům. Otec s mámou začali podnikat, tak si koupili firemní stroj - Intel 386. Otec na disku e: nechal volný prostor a nainstaloval na něj hru PRINCE OF PERSIA, kterou jsme spolu s bratrem měli povoleno hrát maximálně jednu hodinu denně.
Moje cesta k programování nebyla jednoduchá. Díky trpělivému otci jsem se naučil zacházet s dvoucifernými čísly ještě před základní školou. Dva roky poté, co jsem se naučil psát jsem se dostal k programování. Měl jsem 9 let, bylo to ve třetí třídě základní školy. Své první programy jsem psal v jazyce QBASIC. Pamatuji si, jak jsem si listoval obrázkovými učebnicemi programování, kde programy byly psány právě pro tento jazyk. Rád jsem v něm psal hry, které jsme si pak spolu s bratrem hrávali. Jako začínajícího školáka mě fascinovaly kasy a prodej zboží v potravinách. Pamatuji si, že když k nám přišla babička, tak jsme si hrávali na „potraviny“. Chyběla nám jen pořádná kasa. Proto jsem začal programovat kasu ve QBASICU, která po zadání všech potravin vypsala přehlednou účtenku. Celou denní tržbu zaznamenávala na disk.
„Dva roky poté, co jsem se naučil psát jsem se dostal k programování!“
V páté třídě základní školy jsme ve škole měli volitelný předmět PSP – Práce s počítačem. Samozřejmě jsem se na něj s nadšením přihlásil. Naneštěstí, díky línému učiteli informatiky, jsme si v kuse jen hrávali nejrůznější hry.
V šesté třídě základní školy přišel můj velký zlom. Na škole jsem se nedostal na volitelný kroužek programování z důvodu nedostatečného zájmu studentů. Otci to nedalo, a přemýšlel co s tím. Našel mi mimoškolní kroužek programování v jazyce Pascal, na který mě vozíval. Vedl ho mladý student Robo Mlynář, který mě zasvětil do tajů tohoto programovacího jazyka. V září, kdy kroužek začínal, jsem neuměl v tomto jazyce naprogramovat ani čárku. V létě, kdy se blížil konec kroužku, jsem programoval databázový systém pro registrační pokladny. Otec mi koupil téměř 1000 stranovou knížku Turbo Pascalu 7.0, ale pořád jsem jazyku nechápal tak, jak jsem si to přál. V té době byly knížky psány akademicky-složitým způsobem ve stylu: 'čím odbornější, tím lépe'.
V sedmé třídě základní školy kroužek upadal. Původní učitel odešel a dostali jsme nového, který programoval maximálně na střední škole. Nerozuměl se do toho, unikaly mu detaily a souvislosti. Většinu času na kroužku v sedmé třídě jsem dělal pouze vlastní programy a grafické rozhraní pro svůj vlastní operační systém. Naštěstí jsem přešel do lepšího kroužku, který vedl Matej Šujan, který se mi věnoval a potáhl mě dál. Naučil mě jazyk C, ve kterém jsme po pár měsících uměli zpracovat množství dat ve vlastním databázovém systému (v té době jsme použili velmi průlomový formát). O prázdninách mi doporučil literaturu „Učebnice Jazyka C“, kterou jsem si celou nastudoval, poznámkoval a vyzkoušel naprogramovat vlastní programy. Tato Heroutová učebice figuruje jako doporučená literatura pro první ročník vysoké školy a já ji celou zhýzal na základní škole.
„V září, kdy kroužek začínal, jsem neuměl v tomto jazyce naprogramovat ani čárku. V létě, kdy se blížil konec kroužku, jsem programoval databázový systém pro registrační pokladny.“
Jako osmák na základní škole jsem přivoněl k Objektově orientovanému programování. Nechápal jsem, co je vlastně objekt a hlavně k čemu je to celé dobré. Doposud si pamatuji, jak jsem před Vánocemi doma seděl v kuchyni u starého sporáku, jedl vánoční cukroví a sladkosti a studoval najednou tři knížky o objektově orientovaném programování. Tehdy můj mozek nebyl na takové úrovni, aby uměl tuto abstrakci pochopit.
Pochopil jsem to až v deváté třídě. Z nové knihy, kterou mi koupil otec, jsem konečně přišel na to, k čemu vlastně jsou objekty ak čemu je to celé dobré. Celé léto jsem si studoval C++. Dostal jsem se až k problematice přetížených operátorů v C++.
Dostal jsem se na jednu z nejlepších bratislavských středních škol zaměřené na informatiku. Na začátku ročníku jsme psali vstupní test, podle něhož nás rozdělili do čtyř skupin, které se měly učit informatiku různým tempem. Byl jsem první v nejlepší skupině. Dostali jsme profesora, Ing. Fulopa, který nás doslova ničil. Jásal jsem. Věděl jsem, že se takhle posunu pořádně daleko. V úvodu prvního ročníku mi dal nelehký úkol - udělat šifrátor a dešifrátor RSA. Tehdy to byl velmi trendový šifrovací algoritmus, který používali například. banky na ochranu internetového bankovnictví. V té době byl google jen v plenkách, neměl jsem mnoho možností jak získat všechny informace tak rychle, jak je tomu dnes. Přesto jsem během pár týdnů roli dokončil. Udělal jsem šifrátor i dešifrátor RSA, který uměl šifrovat obrovskými prvočísly. Dešifrátor uměl zlomit šifru RSA, v případě, že uživatel zadal malá prvočísla. Neměli jsme totiž výpočetní výkon k tomu, abychom lámali dlouhé šifry. To byl důvod, proč jsem rychle nezbohatl jako prvák na střední :-) Takových projektů jsem během střední školy udělal desítky.
„I přesto jsem během pár týdnů roli dokončil. Udělal jsem šifrátor i dešifrátor RSA, který uměl šifrovat obrovskými prvočísly.“
Přes léto jsem poznal kamaráda, který mě zasvětil do problematiky UNIX/Linuxu. Během tří týdnů jsme od začátku postavili školní server tak, aby během roku běžel nepřetržitě. Celé léto jsem se bavil nad řádkem UNIX SHELL. Naučil jsem se, jak z Linuxu udělat síťový a souborový server. Kromě toho jsem se přes léto na týden zavřel v pokoji a vyrobil jsem zábavnější verzi hry Tetris, což byl do té doby můj největší – přibližně 2000 řádkový program v jazyce Pascal. Na pozadí pracoval s vlastní databází a byl napsán plně dynamicky a objektově.
Ve druháku na střední jsem si chtěl vydělat nějaké peníze. Miloval jsem práci s lidmi. Položil jsem si otázku: „Jak mohu skloubit IT a práci s lidmi?“ Doučování mých kamarádů mě velmi bavilo, tak jsem se přihlásil jako lektor programování v jazycích C a C++. V té době jsem celý svůj volný čas věnoval Javě, Linuxu, C a C++, takže jsem neměl problém obhájit svoji kvalifikaci. Po pohovoru mi dali školit večerní kury jazyků C a C++. Sice jsem měl jen 16 let, na mé kurzy chodili vysokoškolsky vzdělaní lidé, zřídka měli méně než 35 let. Byla to pro mě obrovská výzva. Poctivě jsem připravoval osnovy, příklady a slidy. Pociťoval jsem obrovskou radost při výuce. Tato moje radost se přetavila v jednom z nejlepších hodnocení lektora účastníky.
„Sice jsem měl jen 16 let, na mé kurzy chodili vysokoškolsky vzdělaní lidé, zřídka bylo méně než 35 let. Byla to pro mě obrovská výzva.“
Ve třetím ročníku na střední mi přišel na kurz jeden sympatický účastník, který uměl programovat na úžasné úrovni. Pochopil jsem, že mě teď brzdí práce školitele a že potřebuji získat odbornou praxi ve firmách. Hlavně kvůli této praxi jsem zanechal něco, co mě moc těšilo a bavilo. Ukončil jsem pracovní vztah a začal jsem pracovat na vývoji informačních systémů pro firmy. V té době nám na střední škole začal běžet akademický program Cisco. Samozřejmě, že jsem se do něj zapojil a začal jsem dělat všechny čtyři semestry CCNA.
Jako čtvrták na střední jsem pracoval jako vedoucí vývojového týmu a hlavní projektant informačních systémů. Maturitu a přijetí na nejlepší školu na Slovensku v oboru IT – FIIT jsem pokládal za klíčové. Po dlouhém zvažování jsem začal studovat počítačové sítě a ne programování. Přes léto jsem si udělal certifikaci CCNA a brousil jsem si zuby pro certifikaci CCNP.
V prvním ročníku na vysoké škole na předmětu Objektově orientované programování jsme obdrželi volné zadání. Měli jsme naprogramovat libovolný objektový program. Zvolil jsem si komunikátor - MyICQ, který jsem naprogramoval úplně od podlahy. Zpočátku uměl komunikovat přes TCP/IP spojení. Aby měl něco navíc, uměl komunikovat zabezpečeně pomocí nově naimplementované RSA šifry. Dokázal vzájemně autentifikovat klienta a server na základě asymetrických RSA klíčů a MD5 otisků. Ladil jsem výkon, neboť 1000 místná prvočísla byla na Javu velmi pomalá. Tento můj „malý“ projekt si všimla vedoucí cvičení a navrhla, abych se začal věnovat výzkumným aktivitám. Mezi prvním a druhým ročníkem jsem podepsal pracovní smlouvu s proděkankou a ředitelem výzkumného ústavu a od září jsem pracoval jako výzkumník na univerzitě.
„Jako čtvrták na střední jsem pracoval jako vedoucí vývojového týmu a hlavní projektant informačních systémů.“
Druhý ročník jsem měl velmi těžký. Vedle mé práce výzkumníka softwarového inženýrství na plný úvazek jsem se pustil do semestrů Cisco CCNP 1-3. Každou sobotu jsme chodili do školy, zavřeli se na 8 hodin a labovali Cisco směrovače, přepínače a Wifiny. Bylo toho enormně mnoho, něco muselo jít stranou. Rozhodl jsem se plně věnovat CISCO a UNIX sítím, a zanechat práci výzkumníka. Nadále jsem se ve výzkumu angažoval, ale jen v jedné oblasti – optimalizace směrování.
Po ukončení práce výzkumníka jsem chvíli pracoval na obrovském síťovém projektu. Budovali jsme novou signalizační síťovou infrastrukturu pro Slovak Telekom. Potom jsem se zaměstnal v další firmě jako vedoucí odboru IT. Zastřešoval jsem vývoj informačních systémů, dynamického webu, redundance a spolehlivosti firemních serverů a počítačových sítí. Na této pozici pracuji dodnes.
„Vedle toho, jak jsem pracoval jako výzkumník softwarového inženýrství na plný úvazek jsem se pustil do semestrů Cisco CCNP 1-3.“
Potom jsem byl na pracovní stáži v Japonsku. Naučil jsem se hodně o japonské kvalitě a preciznosti. Velmi mi to dalo do života a rád o tomto období mluvím ;-)
Chyběla mi práce lektora, kterou jsem dělal jako šestnáctiletý, tak jsem vedle studia na vysoké škole školil specializované denní kurzy v GOPASu. GOPAS SR je největší školící centrum na Slovensku a v České republice. V roce 2012 a 2013 jsem získal ocenění lektor roku.
I do budoucna chci pracovat jako nezávislý konzultant pro rozsáhlé informační systémy, rádce lektorů a velkých firem pro oblast IT. Mám založenou vlastní IT-konzultační firmu. Vedle toho bych rád své 17 leté poznatky s IT předával dál.
„Mám nesmírnou chuť a sílu se učit nové věci. Chci i nadále pomáhat a vzdělávat lidi. Budu to i nadále dělat se stejným nadšením a entuziasmem a není na světě síla, co by mě v tom zastavila.“
Dňa 2.2.2014
Marián Knězek